Slovo farářky
Vážení spoluobčané,
na stáří člověka je různý pohled. A mění se podle toho, jak každý z nás stárne. Nejdříve je pro nás stáří někde v nedohlednu a setkáváme se s ním jen prostřednictvím našich babiček. Postupně však, jak se k němu přibližujeme, dostáváme i jiný názor. To když naše vlasy zbělají a přibude vrásek. Nohy ztěžknou a najednou si nevzpomínáme, kam jsme odložili brýle, klíče, peněženku, atd. Stáří přichází zvolna. Máme všude tolik práce, zájmů a činností, že nepozorujeme změny, které se dějí přímo s námi. Jenže pak se něco stane a my si uvědomujeme, že už se na nás najednou dívají se soucitem, když nás pustí třeba sednout v autobusu. Ale pláč a bědování je zbytečné. Stáří je totiž zcela přirozená věc. Písmo říká, že soudnost sluší šedinám a starcům moudrost, rozvaha a schopnost poradit. Tyto ctnosti však nejsou potřebné jen pro staré lidi, ale jsou požehnáním pro celou společnost. Stáří to není žádné hořekování nad tím, jak rychle život ubíhá, stáří to je pro člověka výzva a příležitost stejně jako jsou jiná životní období. Svou cenu má v tom, že má člověk víc času na své blízké a na duchovní věci. Víc vnímá proměny přírody okolo sebe, má víc času radovat ze vší té krásy, z květin i zpěvu ptáků. Nehoní ho čas a může si všeho užívat. Umět stárnout je vlastně umění samo a to je třeba se učit. Být trpělivý a vděčný, pokorný a mírný. Stáří šlechtí životní moudrost. Ke stárnutí patří také odpoutávat se od všeho pozemského a přibližovat se k Dárci věčného života. Vždyť tam přece spěje i cíl samotného života. Mějme tedy úctu ke stáří. A i když každý starší člověk nemusí oplývat moudrostí, moudrost totiž nezdobí šediny, přesto úcta ke stáří patří do našeho civilizovaného světa. Tam, kde jsou nyní oni, budeme za krátký čas i my. Nechtějme se dožít času, že pro naši nepotřebnost nás naši potomci odhodí stranou.
Pokojné dny naplněné vůní jara přeje
Farářka
..
=
..